Přemysl Otakar I.
V roce 1172 rezignoval otec Přemysla Otakara I. Vladislav II. ve prospěch svého nejstaršího syna Bedřicha, nevlastního Přemyslova bratra. Vladislavovo ztotožnění s politikou říše ovšem Bedřichovi neusnadňovalo složitou situaci uvnitř početné přemyslovské dynastie. Začal 25 let trvající boj o český knížecí stolec. O nejvyšší post v zemi se hlásili také synové Soběslav I. – na Přimdě vězněný Soběslav (II.), nejstarší tehdy žijící Přemyslovec, Oldřich a Václav. Oporu našli u císaře Fridricha I. Barbarossy. (Vladislav II. očividně přecenil vděk císaře, kterému léta věrně sloužil), který v září 1173 zbavil Bedřicha moci. Knížetem se stal Soběslav II. O osudu mladších synů Vladislava II., o Přemyslovi a Vladislavovi se z té doby dochovalo jen málo informací. Přemysl v letech 1173–1179 pobýval ve vyhnanství na dvoře míšeňských Wettinů, kde se v roce 1178 oženil s Adlétou Míšeňskou. Toho roku se také Bedřich stal podruhé knížetem. V té době byla vláda v českých zemích opět značně problematická, jak mezi vlastními Přemyslovci, tak i mezi knížetem Bedřichem a šlechtou. V roce 1179 se vydal staronový kníže Bedřich vyřešit pohraniční spory ohledně Vitorazska do Chebu. Při té příležitosti byla sepsána písemná dohoda, kde je jeden ze svědků asi dvacetiletý Přemysl Otakar I. (tehdy ještě pouze Přemysl) coby markrabě moravský (marggravius de Moravia).[1] Ve funkci markraběte Přemysl na Moravě zastupoval zájmy svého bratra Bedřicha (eliminoval ambice znojemského údělníka Konráda Oty) a dočasně zde spravoval olomoucký úděl. Pravděpodobně s osobou Přemysla (a s léty 1179–1182) můžeme spojit i českou expanzi v Horním Slezsku spojenou se ziskem Holasicka.[2] V roce 1182 dlouhodobá nespokojenost s panujícím knížetem vedla k propuknutí vzpoury šlechty v českých zemí, Bedřich byl vyhnán ze země a šlechta si zvolila za nového knížete Konráda Otu. Bedřich hledal pomoc u císaře Fridricha Barbarossy, který se rozhodl spor vyřešit na sněmu v Řezně konaném v září 1182. Zde císař tvrdě zasáhl a k zastrašení přítomných Čechů „ širočin veliké množství rozkázal přinésti, jakoby je chtěl odpraviti. Když tito k nohoum jeho se uvrhli, za prominutí prosili a nutnosť změnivše za vůli přijali Fridricha za pána a knížete opět a s ním se so Prahy vrátili, za veliký majíce to zisk jak sami tak Kunrat, že z provinění uražené velebnosti nejsou pokutováni. Tak moudrý císař spiknutí odbojných moudře potlačil a onomu Čechy navrátil, tomuto však s Moravou za vděk vzíti poručil. Toto rozdělení Čech a Moravy mezi Bedřicha a Konráda Otu rozhodně nelze chápat jako osamostatnění Moravy a ani jako její přímé podřízení Říši.[4] Přesto Bedřichovy těžkosti při vládě vedly k tomu, že si Konrád Ota v dalších letech počínal mnohem samostatněji než bývalo v minulosti u moravských udělníků zvykem.[5] I v dalších letech však Bedřichovi odpůrci využívali každé příležitosti k povstání. Roku 1184 využili Bedřichovy nepřítomnosti a v čele s Václavem (synem Soběslava I.) oblehli pražský hrad, který však Bedřichova manželka uhájila a po Bedřichově návratu spolu s vojskem salcburského arcibiskupa Vojtěcha všichni od Václava odpadli a ten uprchl ze země. Změněné situace využil Bedřich k tomu, že jeho vojsko vedené Přemyslem v roce 1185 několikrát vyplenilo Znojemsko a Bítovsko. Koncem roku došlo u Loděnice na Znojemsku k největší bitvě mezi Čechy a Moravany, kde „ na místě zvaném Loděnice svedl krvavou, dlouho nerozhodnou bitvu s tak velikou zuřivostí, že křik a volání bojujících, ryk lidí i koní a třeskot zbraní bylo slyšeti v Kounicích, které jsou odtamtud vzdáleny přes dobrou míli. Bitvu sice Přemysl vyhrál, ale s tak velkými ztrátami, že se rozhodl stáhnout se zpět do Čech. Následkem krvavé bitvy byla mírová jednání ve středočeském Kníně v roce 1186, kde Konrád uznal podřízenost Bedřichovi, ponechal si však titul markraběte a zároveň byl snad i určen za nástupce knížete Bedřicha. Českým zemím tak svitla naděje na klidnější roky.[9] Po smíru s Konrádem Otou ovšem vyplul na povrch další spor Bedřicha s jeho bratrancem a pražským biskupem Jindřichem Břetislavem. Spor ukončil císař Fridrich Barbarossa, který zvláštním privilegiem prohlásil příslušnost pražského biskupa k říšským knížatům a jeho nezávislost na českém knížeti, což vedlo k dalšímu oslabení knížete.[10] Po Bedřichově smrti (25. března 1189)[11] se vlády (patrně na základu dohod z Knína) a se souhlasem českých předáků ujal Konrád II. Ota. Během krátké doby jeho vlády (1189–1191) se nedochovaly žádné informace o Přemyslu, který se také nevyskytuje ani jako svědek jakékoliv listiny Konráda II. Oty.[12] Konrád II. Ota zemřel 9. září 1191.[13] Protože Konrád zemřel bez potomků, získal knížecí titul (snad nejstarší) Přemyslovec Václav, bratr někdejšího knížete Soběslava II. Po sporech mezi Václavem a pražským biskupem Jindřichem Břetislavem a během povstání Přemysla proti Václavovi, odebral se biskup počátkem roku 1192 do Německa za císařem Jindřichem VI., kde příbuzným svým Přemyslovi a Vladislavovi, onomu knížetství České, tomuto pak Moravu zjednal, slíbiv a zavázav se věrou za ně k šesti tisícům hřiven.Čerstvě nastolený Přemysl se necítil být pražskému biskupu (ani císaři) nijak zavázán a také se (což bylo horší) nijak nemínil podílet na zaplacení částky, kterou císaři Jindřich Břetislav slíbil. Když se pak rozladěný biskup vydal na pouť do Santiaga de Compostela, byl v Německu zadržen Jindřichem VI. a následně držel několik měsíců jako rukojmí.[15] Zhoršovaly se ovšem také vztahy mezi Jindřichem VI. a Přemyslem. Přemysl se mnohem aktivněji než jeho předchůdci zapojoval do říšských záležitostí (např. pomoc příbuznému Albrechtovi z Bogenu), ale hlavně se na přelomu let 1192 a 1193 dostal do styku s chystanou proticísařskou koalicí v čele s brabantským vévodou Jindřichem I., hlavou welfské opozice Jindřichem Lvem, anglickým králem Richardem Lví srdce a Přemyslovým příbuzným Albrechtem Míšeňským. Spiknutí bylo prozrazeno a král Richard Lví srdce byl při návratu z Třetí křížové výpravy zajat. Na svou účast v něm nejvíce doplatil Přemysl, kterého císař v červnu 1193 „ pro uražení velebnosti a pro obmýšlené uražení osoby své knížetství Českého odsoudil, a za něho biskupa s korouhvemi, jakož obyčej jest, slavně obdařeného do Čech nazpět poslal, nadto též jemu celý dluh odpustil.To bylo ale vše, co byl Jindřich VI. pro biskupa Jindřicha Břetislava ochoten udělat, a tak biskupovi nezbývalo než se svých práv domoci vlastní mocí. V srpnu 1193 vtrhl Jindřich Břetislav se svým příbuzným Spytihněvem a vojskem do Čech. Ani Přemysl se však nechtěl tak lehce vzdát. Shromáždil silné vojsko a vytáhl nepřátelům vstříct. Obě vojska se setkala u Zdic. Tady však většina předních velmožů, kteří ještě nedávno slibovali Přemyslovi svou věrnost a nabízeli jako rukojmí své syny, Přemysla opustila a přešla do biskupova tábora. Opuštěný Přemysl ustoupil do Pražského hradu, kde se následující čtyři měsíce hájil, než před Vánocemi roku 1193 hrad kapituloval. Ještě předtím se ale Přemyslovi s hrstkou svých věrných podařilo uprchnout za hranice.[17] Následujícího roku si Jindřich Břetislav podrobil i Moravu a zajal Vladislava Jindřicha. Azyl nalezl Přemysl pravděpodobně na dvoře svého švagra Albrechta Míšenského a později u svého dalšího příbuzného Albrechta z Bogenu. Na začátku roku 1197 se začalo zhoršovat zdraví Jindřicha Břetislava. Přemysl toho využil a pravděpodobně v květnu vpadl do Čech. Dostal se až k Praze, ale většina velmožů se postavila za Jindřicha Břetislava, a tak byl jeho překvapivý výpad českými velmoži a Spytihněvem Brněnským odražen. Přesto Jindřich přestával důvěřovat svému okolí. Správou země pověřil Spytihněva a sám se nechal přenést na říšské územi do Chebu. Zde v nejistotě 15. června 1197 zemřel.[18] Na jeho místě byl na knížecí stolec z vězení povolán Vladislav Jindřich. Po prvotním překvapení ze zvolení svého bratra Přemysl využil situace a po úmrti císaře Jindřicha VI. „ Přemysl a přívrženci jeho, totiž Černín a jiní mnozí zvěděvše o jeho smrti, táhli ku Praze ozbrojeni, připraveni jsouce buď zemříti, buď zjednati sobě chleba a pánu svému Přemyslovi knížetství. Přestože měl Vladislav mnohem silnější armádu, v noci před bitvou po poradě s biskupem Danielem a velmoži se sešel tajně s bratrem a „ ustoupil jednak pro dobro míru, jednak z bratrské lásky, a smířil se s bratrem svým v ten způsob, že oba zároveň onen na Moravě, tento v Čechách panovati budou, a aby, majíce oba jednu mysl, měli též i jedno knížetství, což až podnes mezi nimi nedotknuto trvá. “ Po čtvrtstoletí bojů o český knížecí trůn, kdy takřka neminul rok bez bratrovražedných bojů, nastaly konečně českým zemím klidnější časy. Součástí dohody mezi Přemyslem a Vladislavem pravděpodobně byl i slib, že se Přemysl nebude mstít těm, kteří ho opakovaně v předchozích letech zradili, což sice asi zklamalo jeho věrné, kteří s ním vytrvali ve vyhnanství, ale získalo mu důvěru rozhodující části předáků.Přemysl nakonec dostal roku 1212 zlatou buli sycilskou.A tak se stal Přemysl mocným Českým králem.Ve svých posledních taženích vpadl do Rakouska brzy ale zemřel.
Otakarova Pečeť.
Tento text je převzat z wikipedie
Náhledy fotografií ze složky PŘEMYSLOVCI